Slovo autora
"Můj otec byl, jak se u nás na Moravě říkalo, stolařem. Je to už hodně dávno. Přesto si dodnes velmi živě pamatuju, jak omamně vonělo hoblované dřevo. Nebo jak pronikavě čpěl kouř z čerstvě zhotovených dřevěných kol, na něž se naráželo do červena rozpálené kování u kováře Jurečky...
Mám velmi silné nutkání vyprávět o tom svému synovi, když se mne ptá, odkud jsem přišel a kam jdu...
To dráždivé, čím nás divadlo stále přitahuje, proč usedáme do hlediště, je kromě jiného i naděje, že se znovu, anebo právě dnes večer, podaří stvořit děním na scéně, z těch náhodně sešlých diváků, lidské a občanské společenství živě, spontánně a zaujatě reagující. Pokud jsme něco takového už v hledišti zažili, víme, že je to krásné, opojné a povznášející.
Se stejnou nadějí, ale i touhou a cílem takto hlediště ovlivnit, vstupuje na scénu každý z tvůrců."
Jan Bartoš, 1986
